Z deníku cestovatelů: Z Česka přes čtyři země a zase zpět
Mgr. Vladimír Jeřábek, Gymnázium Fr. Živného, Bohumín
Je pondělí 22. září 2014 a autobus Expedice Eurorebus opouští Prahu. Veze finalisty celostátní soutěže Eurorebus a mezi nimi i vítěze kategorie třídy SŠ, kterými jsou studenti oktávy Gymnázia Fr. Živného z Bohumína. Nejedou poprvé, soutěže se účastní pravidelně a umísťují se na předních místech. Teď je čeká pětidenní putování Rakouskem, Itálií, Švýcarskem a Německem v oblasti Alp.
V poledne opouštíme naši republiku. Souběžně se silnicí, po které jedeme, se buduje nová rychlostní komunikace – bez průtahů, bez komplikací. V Linzi najíždíme na dálnici, která nedrncá, nevzdouvá se, nemá výtluky a je logicky značená, podobné budeme užívat po celou cestu, i nejvyšších alpských polohách.
Přijíždíme do Salzburgu, hlavního města stejnojmenné spolkové země. Město zařazené na seznam UNESCO nabízí největší středověkou pevnost Evropy Hohensalzburg, zachovalé historické jádro z 18. století i památky na nejslavnějšího rodáka W. A. Mozarta. Ještě zmrzlinu, něco k snědku a jedeme dál. Alpy narůstají, na každém druhém kopci u silnice stojí hrad. Opouštíme dálnicí a sjíždíme do údolí k ubytovně. Studentská ubytovna je zařízena jako hotel střední třídy u nás. Večeře i snídaně jsou formou švédského stolu, takže probíhají nevyhlášené soutěže o největšího žrouta. Kupodivu není během celé expedice nikomu špatně, naopak se objevují dotazy, kdy už budeme zase jíst. Poznávací zájezd se mění na kulinářskou expedici.
Druhý den naší cesty je turistický. Začínáme návštěvou jedné z nejhlubších rakouských soutěsek Liechtensteinklamm u Zell am See. Jdeme po dřevěných lávkách proti proudu alpského potoka valícího se s ohlušujícím hukotem mezi balvany až k vodopádu. Obligátní fotografování a rychle zpět. Zážitky budou narůstat. Druhým cílem je soustava přehrad nad Kaprunem vybudovaná během 40. a 50. let. Přestupujeme do místního autobusu, který nás vyveze tunelem ve skále k výtahu o rozměrech obývacího pokoje. Přestupujeme do dalšího autobusu a jedeme po úzké horské komunikaci (napravo skála, nalevo propast) k horní přehradě. Smaragdové jezero ve výšce 2000 m a nad ním horské štíty pokryté sněhem, výš už jen jasně modrá obloha a slunce. Vyškrábeme se aspoň na nejbližší vršek. Na něm je kříž s nápisem Hohenberg 2108 m. Obligátní selfie na památku a zpět k přehradě. Na koupání voda není, ale závody v házení kamenů do vody jsou neodolatelné. Kdyby všichni návštěvníci dělali totéž, mohou Rakušané budovat novou přehradu. Po návratu do Kaprunu ještě navštěvujeme památník neštěstí, k němuž došlo v roce 2000. Při požáru pozemní lanovky zde zahynulo na 155 turistů včetně dvou Čechů. Další cesta nás vede do Východního Tyrolska. Rozdíl mezi Tyrolskem a Východním Tyrolskem? Žádný. Vysoké hory, hluboká horská údolí a v nich roztažené vesnice s typickou architekturou, na kopcích nad vesnicemi středověké hrady.
Třetí den nás vede do Sillianu, městečka s hradem, unikátním dřevěným krytým mostem a malebným náměstím. Pranýř na náměstí i římský milník jsou rychle zastíněny dalšími porcemi zmrzliny. Rychle do autobusu a jedeme dál. Přejedeme řeku a jsme v Jižním Tyrolsku. Nad námi vápencové Dolomity, před námi horské jezero Pragser Wildsee. Nádherná příroda, davy turistů. Ještě zmrzlinu a něco k snědku a rychle dál. Před námi je město Bruneck. Středověká architektura bez velkého centrálního náměstí. Jen dvě souběžné ulice s krásně opravenými domy. Nápisy jsou dvojjazyčné. Tím druhým jazykem je italština, protože i když se to nezdá, jsme v Itálii, která toto území ovládla po první světové válce. I následující město má italské jméno. Je to Bressanone, které my známe pod původním německým jménem Brixen. Tak tady „trpěl“ s platem okresního hejtmana Karel Havlíček Borovský! Město má nádherně zachovalé historické jádro se zámkem a kostelem, v jehož křížové chodbě se ukrývají středověké nástěnné malby. Jdeme z centra města kolem hotelu Elephant (luxusní za Havlíčka i nyní) k domku, v němž Havlíček bydlel po příjezdu jeho ženy a dcery. Zatímco česká literatura uvádí, že zdejší horské klima zkrátilo paní Havlíčkové život, rakouské průvodce píší, že jí život prodloužilo. Vše je relativní. Zpátky do hor. Projíždíme Brennerským průsmykem. Nejprve nahoře dálnicí, pak ale sjíždíme dolů do Brenneru a míříme k místu dalšího noclehu. Bydlíme pod mostem, ovšem dálničním! Krásná ubytovna je opravdu pod dálničním mostem jako všechny vesnice v údolí. Dálnice je totiž vybudována z větší části na betonových pilotech a obrovskými mosty překonává hluboká horská údolí. Ten největší se jmenuje Europabrücke.
Čtvrtý den nás vede horská silnice pod dálnicí do Innsbrucku, centra Tyrolska. Kolem olympijského skokanského můstku sjíždíme do údolí řeky Inn, v němž se město rozkládá. Obcházíme historické jádro – radnici se Zlatou stříškou, Rezidenci a Hofkirche s největším císařským náhrobkem v Evropě. Císař Maximilian I. zde odpočívá strážený 28 sochami římských císařů v nadživotní velikosti. Impozantní! Ještě společné foto na nábřeží a jedeme z Tyrolska do Bavorska. Čeká nás romantika zámků Ludvíka II. Bavorského. Parkujeme pod Hohenschwangau a v drobném dešti se pěšky vydáváme na protější kopec, na němž se tyčí Neuschwanstein, pohádkový zámek, kulisa pro opery Richarda Wagnera. Deště ubývá, čínských turistů přibývá. Ty 3 miliony návštěvníků ročně určitě nejsou přehnaný údaj. A všichni se chtějí vyfotit na nejfotogeničtějších místech, čímž zablokují cestu ostatním. Kdyby to tak samotářský král viděl! Pokračujeme do nedalekého města Füssen. Turistů výrazně méně, čínští žádní. Nad krásně upraveným středověkým centrem stojí barokní kostel s ostatky sv. Magna a hrad knížat – biskupů. Obě památky zastiňuje opět nákup zmrzliny a „něčeho k snědku“. Další cesta nás vede do spolkové země Vorarlbersko. Na dálnici přibývá tunelů, ten nejdelší má 14 km. Na večeři přijíždíme s mírným zpožděním a na množství jídla je to znát. Dnes se závody v konzumaci konat nebudou.
Ráno opouštíme Rakousko. První skutečná celnice na naší cestě. Přejíždíme Rýn a jsme ve Švýcarsku. Bodamské jezero nás vítá mlžným oparem, ale ten se v Kostnici ztrácí. Město se nachází na hranici. Parkujeme u nádraží, kde stojí bíločerné leoexpressy. Zde ovšem jezdí jako místní lokálky. Jdeme kolem přístaviště k domu, v němž od roku 1414 zasedal koncil. Kostnický koncil je připomínán na každém místě, protože právě na letošní rok připadá kulaté výročí jeho zahájení. Úžas vyvolává kašna s kovovými sochami zesměšňujícími papežskou i církevní moc. I symbol města je takový. Velká otáčející se socha Imperie je vlastně nevěstka. Stojí na břehu Bodamského jezera, na rukou nese sochy nahého císaře a papeže a dokazuje, kdo ve skutečnosti vládne světu. Jdeme k městské bráně, u níž stojí Husův dům, a potom k románské katedrále, v níž rovněž probíhal koncil. Celková prohlídka by zabrala hodiny. Porci historie vyrovnáváme přírodou. Návštěva květinového ostrova Mainau je jako návštěva Flory Olomouc, jen mnohonásobně větší. Květiny, stromy, dětské atrakce, motýlí dům – zábava na celý den, ale taky odpovídající vstupné 19 Euro. Pokračujeme kolem jezera zpět do Švýcarska k Rýnu, který z Bodamského jezera vytéká. U Schaffhausenu překonává výškový rozdíl Rýnskými vodopády s největším průtokem v Evropě. Prohlížíme si Rheinfall z obou břehů až do soumraku a pak přejíždíme k poslední večeři na severní břeh Bodamského jezera do Meerseburgu. Pizza s italskou šunkou je skvělá a ještě zbývá trocha času na poslední procházku. Noční osvětlené město je jako z pohádky. Hrázděné domy, barokní zámek, středověký hrad s mlýnem. Restaurace opouštějí poslední hosté, žádní opilci, žádné herny, žádní povykující spoluobčané, jen klidná noční atmosféra.
Vracíme se nočním přejezdem zpět domů. Za hranicemi střídá pohodlné německé dálnice česká realita. D5 drncá, kolem svítí poutače na noční kluby a hazard, u cesty se smějí umělohmotní trpaslíci. Zůstávají nám vzpomínky na kouzelná místa, příjemnou atmosféru a milé lidi. A také víra, že třeba příští rok opět vyhrajeme a bude nás čekat podobná expedice.
Mgr. Vladimír Jeřábek
